Historický vývoj vztahů mezi Čínskou lidovou republikou a Vatikánem od roku 1949 až dodnes

 

Časové vymezení tohoto příspěvku, který se zabývá vztahem Vatikánu a Číny, je vznik Čínské lidové republiky (ČLR) 1.října 1949 až do současnosti. Vatikánem je zde nazýván nejen státní útvar vzniklý lateránskými dohodami, ale hlavně Svatý stolec, jako řídící orgán světové katolické církve. Vznik ČLR a její přijetí komunistické ideologie ovlivnilo a determinovalo budoucí vztahy s Vatikánem. V průběhu daného období proběhlo sedm pontifexů neboli vlády papežů nad katolickou církví. Každý z papežů, jehož pontifikát probíhal v daném časovém období, zastával k dané problematice odlišný postoj, který vycházel jak z osobních zkušeností, historie církve a jejich dogmat, tak z geopolitické situace. Na jednotlivých papežích promítneme vývoj vztahů Vatikánu a ČLR.

Katolická církev, její představitelé, misionáři, klér i laický věřící se po nástupu komunistů k moci v Číně dostali pod perzekuční tlak. Záměrem komunistického vedení ČLR, bylo zbavit zemi od všeho imperialistického a cizorodého, určovat jednotnou politiku víry, převzít kontrolu nad jednotlivými náboženskými směry. Byly vytvořeny státní náboženské organizace, které se staly prostředníky mezi jednotlivými církvemi a Komunistickou stranou Číny (KSČ). Nejprve bylo vytvořeno Národní islámské sdružení v Číně (中国伊斯兰教协会; pinyin: zhōngguó yīsīlán jiào xiéhuì; vznik: květen 1953), následovaly Čínské buddhistické sdružení (中国佛教协会; pinyin: zhōngguó fójiào xiéhuì; vznik: červen 1953), Čínské troj-samostatné vlastenecké sdružení (三自爱国运动; pinyin: sānzì àiguó yùndòng; vznik: srpen 1954) a Čínské taoistické sdružení (中国道教协会; pinyin: zhōngguó dàojiào xiéhuì; vznik: duben 1957). Komunistické vedení ČLR v červenci roku 1957 založilo Vlastenecké sdružení čínských katolíků (中国天主教爱国会; pinyin: zhōngguó tiānzhǔjiào àiguó huì) jako zastřešující organizaci čínských katolíků. Vlastenecké sdružení čínských katolíků, které je oficiální tedy státní organizací, se odmítalo Vatikánu podřídit a trvalo na osamostatnění. Z toho důvodu vznikl neoficiální proud katolíků v ČLR neboli podzemní církev (地下教会; pinyin: dìxià jiàohuì), která je v rozkolu s oficiálním proudem, protože uznává jako nejvyšší autoritu papeže (Smil, 1999).

 

Papež Pius XII.

Pius XII. (1876-1958), jehož pontifikát probíhal v období 1939-1958, zažil nástup dvou totalitních režimů, které ovlivnily křesťany po celém světě. Po zkušenosti s nacismem a jeho vývojem byl postoj papeže a kléru k celosvětovému nástupu komunismu velmi radikální. Již 1. července 1949 vydává Svatý stolec dekret Svatého oficia o exkomunikaci katolíků, kteří jsou členy KSČ. Stále platilo prohlášení encykliky Pia XI. Divini Redemptoris, jež označila komunistickou ideologii za zvrácenou (Halas, 2004, s. 416).

Pius XII. reagoval na nástup komunismu v Číně a první pokusy o perzekuci křesťanů a vypovězení 6 tisíc členů křesťanských misií z Číny, dopisem čínské církvi Cupimus in primis v roce 1952 (Smil, 1999). Následovala encyklika Ad sinarum gentem (1954), která reflektuje narůstající perzekuci kněží a biskupů, která má za cíl zlomit jejich odpor a donutit je podvolit se oficiální linii strany v tzv. trojí autonomii (Ad Sinarum Gentem, 1954):

Za tímto účelem falešně prohlašují že jediní praví patrioti jsou ti, kteří se drží církve, kterou sami vymysleli, a to je ta co má „tři autonomie“. Ve skutečnosti se však snaží jedním slovem konečně založit mezi vámi „národní“ církev, která již nemůže být katolická, protože svět je negací té univerzality nebo spíše „katolicity“, kterou společnost byla skutečně založena Ježíšem Kristus, který je nad všemi národy a přijímá je všechny.

V Pekingu se 27. června 1957 konalo velké zasedání čínských katolíků, svolané Vlasteneckou asociací za přímé podpory KSČ, na kterém bylo vyhlášeno Prohlášení nezávislosti, které konstatuje, že čínská církev má být nezávislá a mají ji řídit výlučně kněží čínského původu. Se Svatou stolicí mohou být udržovány styky jen náboženského charakteru. Všechny politické a hospodářské styky s Vatikánem mají být přerušeny. Vatikán se podle prohlášení nesmí vměšovat do vnitřních záležitostí ČLR (ustrcr.cz, 1959).

Státní sdružení nazývané Vlastenecké sdružení čínských katolíků řešilo nezávisle na Vatikánu samosprávu církevních záležitostí. Z důvodu, že z ČLR bylo vyhnáno mnoho katolických církevních představitelů, nastal v zemi jejich nedostatek. Vlastenecké sdružení se s touto situací vypořádalo zvolením dvou biskupů pro Hankou a Wuchang ze svých řad bez svolení Vatikánu.  Vatikán však zvolené biskupy odmítl, jelikož nebyli vysvěceni papežem (Krchňavý, 2007, s. 22).

V dané chvíli by bylo možno situaci, která se odehrává v ČLR nazvat schisma. Sám papežský stolec se však zdráhá situaci takto pojmenovat. Následkem vývoje dochází u spousty katolických věřících k rozkolu s oficiální linií strany a přecházejí do ilegality a stávají se součástí podzemní církve. Jedná se o situaci, kdy dle intenzity represí, přechází část nebo celá činnost církve do ilegality. Podzemní církve vznikaly napříč komunistickým blokem. Stejnou situaci známe z období komunistického Československa.

Pius XII. reaguje na prohlubující krizi encyklikou Ad Apostolorum principis vydanou 29. června 1958. V encyklice se vymezuje proti ateistickému materialismu, vytváření nepřátel z řad křesťanů, proti jejich mučení a zavírání, proti vymývání mozku a psychickému nátlaku při výuce nového křesťanství, ale hlavně proti volbě biskupů v režii ČLR (Ad Apostolorum principis, 1958):

Bylo mezi Vámi vytvořeno sdružení, kterému byl zvolen titul „vlastenecký“, katolíci jsou všemi prostředky nuceni, aby se na něm podíleli. [...] Je zcela jasné, že dané sdružení je zkrátka pokusem o uskutečnění dobře rafinované a ničivé politiky. Pod zdáním vlastenectví, což je ve skutečnosti podvod, toto sdružení se především zaměřuje, aby katolíci postupně přijali zásady ateistického materialismu, jemuž se Bůh upíral a náboženské zásady jsou odmítnuty. [...] Proto všichni jeho členové jsou nucení schválit nespravedlivé předpisy, kterými jsou misionáři vyhnáni do exilu a kterými jsou biskupové, kněží, věřící, jeptišky ve větším počtu uvrženi do vězení; souhlasit s opatřeními, kterými je trvale omezována jurisdikce mnoha oprávněných pastorů; hájit hříšné principy naprosto oponující jednotě, univerzalitě a hierarchickému zřízení církve; přiznat ty první kroky, kterými jsou duchovní a věřící podkopáni poslušností kvůli legitimním biskupům; a oddělit katolická společenství od apoštolského stolce. Za účelem účinnějšího šíření těchto hříšných principů a jejich upevnění v mysli všech, toto sdružení [...] používá různé prostředky, včetně násilí a útlaku, nespočet zdlouhavých publikací a skupinových setkání. Na těchto setkáních jsou neochotní donuceni k účasti podnětem, hrozbami a podvodem. [...] Pokud se jakýkoli odvážný duch pokusí hájit pravdu, jeho hlas je snadno udušen a překonán a je označen nechvalně jako nepřítel své rodné země.

Při hodnocení pontifikátu Pia XII. a jeho vztahu k vývoji v ČLR lze říci, že byl ve vleku událostí poválečné situace a celosvětovému nárustu komunistických režimů. Papež Pius XII. nechoval k rozvíjejícím se komunistickým režimům ve světě žádnou náklonnost, uvědomoval si nebezpečí vzestupu a rozpínavosti komunistického Sovětského svazu a jeho komunistických satelitů. Byl si vědom, že totalitní režimy potlačují svobodu, křesťanství a lidskost. Z toho důvodu se proti komunistickým režimům vymezoval velmi kriticky a nesmlouvavě. Vůči režimu v ČLR byl papež Pius XII. ze všech komunistických států v řešení vztahu ke křesťanům nejtvrdší a došel ve svých postupech nejdále. Důvodem bylo, že čínští komunisté, jako jediní z komunistických režimů, nerespektovali základní pilíře křesťanské církve, reprezentované Svatým stolcem (viz jmenování biskupů a z toho plynoucí schisma). Zpětně je papež Pius XII. kritizován za jeho postoj k nacismu, vůči kterému se nevymezoval tak ostře, jako vůči komunistickým režimům (Halas, 2004, s. 403).

 

Papež Jan XXIII.

Jan XXIII. (1881-1963) jehož pontifikát probíhal v letech 1958-1963 nechal svolat Druhý vatikánský koncil, který se uskutečnil v letech 1962–1965. Jednalo se o největší shromáždění křesťanských představitelů, které kdy proběhlo. Papež Jan XXIII. jako znalec církevních dějin a speciálně historie koncilů ponechal sněmu po vzoru svých předchůdců plnou volnost jednání, po inaugurační řeči nezasahoval do debat sněmu. Papež Jan XXIII. byl zastáncem mírového dialogu i s komunistickými režimy, kdy mezi hlavní důvody takového postoje můžeme zařadit snahu o sblížení s východní (pravoslavnou) větví křesťanství. Vztah Svatého stolce „s odloučenými obcemi“, nebo jak se později nazývalo se sesterskými církvemi by byl pro samostatný článek. Vyústěním byla účast představitelů pravoslavné církve na prvním zasedání Druhého vatikánského koncilu, a to včetně zástupců Moskevského patriarchátu (Chenaux, 2012, s. 163).

Druhý vatikánský koncil nepřinesl žádný dokument, jenž by se ke komunismu vyhrazoval, naopak byli otevření dialogu s ČLR.  Papeži Janovi XXIII.  velmi záleželo na zlepšení vztahů s Východem, cestu míru, otevřenosti a spolupráce (ibid., s. 160). Papež Jan XXIII. je autorem encykliky zvané Pacem in terris, jenž byla publikována 11. dubna 1963. Papež v ní vyjadřuje obavy z války a vyslovuje se pro spolupráci křesťanů i nekřesťanů, která by mohla vést k zachování míru. Zmiňovaná encyklika je kritizována za svou tendenci destabilizovat svobodný svět, jenž je ohrožen komunismem (Halas, 2004, s. 425-426).

 

Papež Pavel VI.

Pontifikát papeže Pavla VI. (1897-1978) probíhal v letech 1963-1978, který byl jako jeho předchůdce zastáncem mírového dialogu. Papež Pavel VI. v prosinci roku 1965 vyslal delegaci do ČLR za účelem znovuobnovení diskuse o situaci čínských katolíků. Snaha o diskusi v tomto období nebyla úspěšná z důvodu panování Kulturní revoluce v ČLR v letech 1966-1969 (Masláková, 2019, s. 139). Svatý stolec v daném období začal uplatňovat tzv. Ostpolitik neboli komunikaci a ústupky komunistickým režimům. Její výsledky jsou dodnes přijímány s určitým rozporem. Co lze považovat za úspěch je souhlas Sovětského svazu, aby se mohl Vatikán podílet s právy plného člena na helsinském mírovém procesu na dohodách o bezpečnosti a spolupráci (Halas, 2004, s. 436).

 

Papež Jan Pavel I.

Pontifikát papeže Jana Pavla I. (1912-1978) trval pouze jeden měsíc ode dne 26. srpna 1978 do dne úmrtí 28. září 1978. Z toho důvodu není možné říci nic o jeho vztahu k ČLR v období vedení katolické církve.

 

Papež Jan Pavel II.

Pontifikát papeže Jana Pavla II. (1920-2005) probíhal v letech 1978-2005. Jedná se o papeže, který vzešel z východního komunistického bloku a měl tak nemalé zkušenosti s jednáním a způsobem reakcí komunistického systému. V rámci svého pontifikátu v tzv. Ostpolitik změnil způsob priorit trojí aktivity Svatého stolce – diplomatické, apoštolské a ekumenické. Tím, že zmenšil důležitost mezistátní diplomacie s komunistickým režimem, ale zvýšil důležitost apoštolské a ekumenické akce, podkopával pozici komunistických režimů s daleko větší intenzitou. Začal nově vytvářet hierarchii v komunistických církvích a zároveň začal ve svých proslovech zdůrazňovat požadavky lidských práv (Halas, 2004, s. 445).

Papež měl již od začátku svého pontifikátu snahu navázat jednání s čínským vedením a řešit nastalou situaci dvou církví, kdy jedna není Vatikánem akceptovaná. Jako nit jeho pontifikátem se táhne řešení sloučení obou církví, a to za cenu malých nebo žádných ústupků. Nahrávala mu i změna vnitropolitické situace v ČLR, kde převzal vedení země a strany Deng Xiaoping (邓小平) a nastolil snahu o ekonomickou otevřenost ČLR. Tato ekonomická strategie spočívala i ve zvýšení vzájemné obchodní bilance se západní křesťanskou euroatlantickou společností. Je škoda, že kvůli řešení pnutí uvnitř církve a mnohem většímu zaměření Svatého stolce na situaci v komunistické Evropě, Vatikán nevyužil danou situaci mnohem lépe a s větším pozitivním dopadem pro čínské katolíky.

 

Papež Benedikt XVI.

Pontifikát papeže Benedikta XVI. (1927) byl v letech 2005-2013. Papež Benedikt XVI. jednal vůči ČLR velmi smířlivě, byl otevřen dialogu a považoval za jeden z hlavních cílů, kterého chtěl v ČLR docílit, sjednocení církve v dané zemi. V roce 2007 papež Benedikt XVI. napsal dopis, jenž byl adresován katolickým věřícím v ČLR (Leung a Wang, 2016, s. 471). Papež v tomto dopise zastával diplomacii milosti, smíření, dialogu a snaze napomoct potlačení nejednotnosti katolické církve v ČLR (Philpott, 2012, s. 166-167). V dopise zdůrazňuje princip jednoty, který označuje jako jeden z nejdůležitějších požadavků Vatikánu (Masláková, 2019, s. 141).

Vztahy mezi vlasteneckou asociací a Vatikánem se na nějakou dobu zlepšily, tato organizace zrušila v roce 2011 jmenování biskupů z důvodu, že nebyli Vatikánem uznáni. Avšak další jmenování biskupů pokračovala a vztahy s Vatikánem ochladly. Papeži Benediktovi XVI. se dále nepodařilo zapracovat na dobrých vztazích s ČLR (Masláková, 2019, s. 142).

 

Papež František

Pontifikát papeže Františka (1936) probíhá v letech 2013 do současnosti. Za pontifikátu papeže Františka byla podepsána dne 22. září 2018 mezi Vatikánem a ČLR prozatímní dohoda. Hlavním tématem dohody je zejména jmenování biskupů v Číně, kdy tento spor, týkající se jmenování biskupů, byl do podepsání prozatímní dohody nejvýraznějším problémem, který narušoval navazování diplomatických vztahů mezi ČLR a Vatikánem. Než byla prozatímní dohoda podepsána, situace vypadala tak, že Vatikán trval na právu jmenovat biskupy bez papežského souhlasu. Tento dokument je výsledkem dlouhého jednání mezi Vatikánem a ČLR (Mong, 2019, s. 136-139). Podepsání prozatímní dohody poskytlo KSČ pravomoc volit katolické biskupy v Číně, zatímco si Svatý stolec zachovává právo veta (Masláková, 2019, s. 142). Po podepsání dohody papež František dále uznal sedm biskupů, kteří byli zvoleni KSČ bez papežského souhlasu (Mong, 2019, s. 136). Dále se obrátil na podzemní církev v ČLR a vyzval ji, aby se spojila s Vlasteneckým sdružením čínských katolíků a požádala o registraci v rámci dané asociace (Masláková, 2019, s. 142).

Podepsání prozatímní dohody lze považovat jako ústup vůči komunistickému režimu panující v ČLR. Podzemní církev po mnohá léta čelila zatýkání a pronásledování ze strany KSČ. Podepsání prozatímní dohody je tedy další těžkou ranou, se kterou se musí podzemní církev potýkat. Neoficiální proud katolických věřících v ČLR vyslovili svou věrnost papeži, však vyjádřili pocit opuštění. Papež František projevil katolickým věřícím v ČLR svůj obdiv pro jejich odvahu a věrnost věřit i během těžkých chvil (Mong, 2019, s. 137-138). Platnost této dohody bude ukončena dnem 22. září 2020, tedy 2 roky po podepsání dohody. Podle papeže Františka, je podepsání prozatímní dohody krokem vpřed v budování bratrství mezi národy, budoucímu míru a znovuvybudování vnitřní jednoty církve (Vermander, 2020, s. 145).

 

Vatikán od vzniku ČLR nastavoval různý postup, jak s komunistickým režimem jednat. Na začátku používal nekompromisní rétoriku, kterou postupně nahradila rétorika smíření, odpuštění a omluv. Celou dobu usiloval Vatikán, o možnost standardně řídit církev v Číně. Do dnešních dní tohoto cíle nedosáhl a to přesto, že zastupuje největší západní křesťankou část světa, která je největším obchodním partnerem pro čínskou ekonomiku. Celý západní svět, včetně Vatikánu není schopen vynutit si na komunistickém režimu plnění svých požadavků a přihlíží, jak Čína stanovuje vlastní podmínky, které nejsou ve spoustě případů kompatibilní se západními hodnotami.

 

Autor: Vendula Horáčková 

 

Sekundární literatura

HALAS, X. František. Fenomén Vatikán. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004. 759 s. ISBN 80-7325-034-9.

CHENAUX, Philippe. Katolická církev a komunismus v Evropě (1917-1989) : Od Lenina k Janu Pavlu II. Nakladatelství : Rybka Publishers, 2012. 287 s. ISBN 978-80-87067-41-3.

KRCHŇAVÝ, Petr. Současné sino-vatikánské vztahy. Praha, 2007. 134 s. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze, Fakulta sociálních věd, Institut politologických studií. Vedoucí diplomové práce PhDr. Petra Andělová, PhD. Dostupný z WWW:<https://www.email.cz/download/k/ioUrgSgExTAm070fJe72Ja9l3qOYNrr5zwfi9UgN9D22OConqXoQzgLxRPsOfVCHKwlcExc/DPTX_D880017147.pdf>.

LEUNG, Beatrice; WANG, Marcus. Sino–Vatican Negotiations : Problems in Sovereign Right and National Security. Journal of Contemporary China [online]. 2016, roč. 25, č. 99, s. 467-482. Dostupný z WWW: <http://dx.doi.org/10.1080/10670564.2015.1104921>.

LIBRERIA EDITRICE VATICANA. Ad Apostolorum Principis : Encyclical of Pope Pius XII on Communism and the Church in China to our Venerable Brethren and Beloved Children, the Archbiships, Bishiops, Other Local Ordinaries and Clergy and People of China in Peace and Communion with the Apostolic See. In: Vatican.va [online]. 1958 [cit. 2020-07-20]. Dostupný z WWW: <http://www.vatican.va/content/pius-xii/en/encyclicals/documents/hf_p-xii_enc_29061958_ad-apostolorum-principis.html>.

LIBRERIA EDITRICE VATICANA. Ad Sinarum Gentem : Encyclical of Pope Pius XII on the Supranationality of the Church to the Venerable Brethren and Beloved Sons, the Archbishops, Bishiops, and Other Local Ordinaries and Other Members of the Clergy and People of China in Peace and Communion with the Apostolic See. In: Vatican.va [online]. [cit. 2020-07-20]. Dostupný z WWW: <http://www.vatican.va/content/pius-xii/en/encyclicals/documents/hf_p-xii_enc_07101954_ad-sinarum-gentem.html>.

MASLÁKOVÁ, Magdaléna. The role of successive popes in the process of unification of the Church in China. International Journal for the Study of the Christian Church [online]. 2019, roč. 19, č. 2-3, s. 133-148 [cit. 2020-03-31]. Dostupný z WWW: <https://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/1474225X.2019.1655628>.

MONG, Ambrose. Sino-Vatican Relations : From Denunciation to Dialogue.  James Clarke, 2019. 191 s. ISBN 9780227907016.

PHILPOTT, Daniel. God’s Saving Justice : Faith, Reason, and Reconciliation in the Political Thought of Pope Benedict XVI. University of Notre Dame Press [online]. 2012, roč. 55, č. 3, s. 157-186 [cit. 2019-10-07]. Dostupný z WWW: < www.jstor.org/stable/j.ctvpj76bm.10>.

SMIL, Bohuslav. Až Čína procitne. In: Souvislosti [online]. 1999 [cit. 2020-07-20]. ISSN souvislosti.cz. Dostupný z WWW: <http://souvislosti.cz/OLD/199/smil.html>.

Únor: RadioVaticana. In: Ustrcr.cz [online]. Ústav pro studium totalitních režimů, 1959, s. 1-118 [cit. 2020-08-19]. Dostupné z: <https://www.ustrcr.cz/data/pdf/radiovaticana/watermarked/1959/1959_02.pdf>.

VERMANDER, Benoǐt. The Vatican, China, and the Future of the Chinese Catholic Church. Concilium [online]. 2020, č. 2, s. 142-146 [cit. 2019-10-07]. Dostupný z WWW: <http://search.ebscohost.com.ezproxy.muni.cz/login.aspx?direct=true&db=asn&AN=144561253&lang=cs>.