Karel Slavíček – první český jezuita v Číně

Tento text ve stručnosti představí, kdo jsou to jezuiti a následně pojednává o jejich misii v Číně – od jejich počátků od poloviny 16. století až do příjezdu Karla Slavíčka v roce 1716. Poté se zaměří konkrétně na Karla Slavíčka, jako českého představitele jezuitů, a jeho misijní činnost v Číně.

Od poloviny 15. století, díky zámořským objevům, které jsou s misijní činností úzce spjaty, pronikali do Číny misionáři hlásící se k různým mnišským řádům – františkáni, augustiniáni, dominikáni, ale především jezuiti (Liščák, 2016, s. 57–58).

Tovaryšstvo Ježíšovo neboli jezuiti (latinsky Societas Iesu) jsou mužský řeholní řád římskokatolické církve založený v roce 1534 Ignácem z Loyoly, který žil v letech 1491 až 1556. Jezuiti se zaměřují na pastorační a misijní činnost. Vstupem do řádu se muž zříká soukromého vlastnictví – celý řád má své společné vlastnictví. Dále slibuje čistotu těla (řeholník se zříká sexuálních aktivit) a poslušnost hlavnímu představenému. Pro jezuity je to přímo Ježíš Kristus, protože v minulosti na sebe odkazovali jako na „Ježíšovu společnost“ (Jesuit.cz, 2.9.2020).

Od poloviny 16. století, kdy začali jezuitští misionáři pronikat do Číny, nemohli vstupovat na území pevninské Číny, proto se shromažďovali především v Macau, které tehdy bylo portugalskou kolonií (až do roku 1999, kdy bylo navráceno Čínské lidové republice). Čína obecně tehdy spadala pod portugalskou sféru vlivu misijní činnosti (Liščák, 2016, s. 57–58). Tzv. „kantonský systém“ činil pevninskou Čínu nepřístupnou pro cizince. Misionáři do Číny připlouvali spolu s obchodníky, kteří mířili do Kantonu, což byl obchodní přístav na jihovýchodě Číny. Hlavním obchodním atributem té doby byl především čaj s čínským porcelánem a hedvábí. Kvůli tzv. „kantonskému systému“ se obchodníci nemohli volně pohybovat po území celé Číny, mohli se zdržovat jenom v Kantonu, a to ne celoročně. Zlom v tomto systému nastal, když Britové, kteří na rozdíl od Portugalců neměli v této oblasti žádné kolonie, začali v obchodu zaostávat. Rozhodli se tuto situaci zvrátit ve svůj prospěch – zvrátili ji opiem. Následovala první a druhá opiová válka, jejichž výsledkem bylo zrušení tzv. „kantonského systému“, Britové získali Hongkong jako svou kolonii a misionáři se mohli volně pohybovat po území Číny (Fairbank, 1998, 327–330, 332–343).

První jezuita, který působil na území Číny, se jmenoval Melchior Núnes Barreto (asi 1520–1571). Jezuitou se stal v roce 1543 v portugalské Coimbře. Na svoji misi se vydal roku 1551, kdy odešel do tehdejší portugalské Indie. V roce 1554 se přesunul do Číny. Během léta roku 1555 jako první evropský misionář navštívil Kanton. V Číně se moc dlouho nezdržel, z Číny pokračoval ve své cestě do Japonska a posléze se opět vrátil do Portugalské Indie, ve které jeho cesta započala. Jelikož misionáři stále nemohli vstupovat dál do vnitrozemí Číny, podobný model jako u Barreta nacházíme i u dalších jezuitských misionářů té doby (mezi ty významnější patří: Baltasar Gago (asi 1515/1520–1583), Francisco Pérez (1514–1583), Manuel Teixeira (1536–1590) a Melchior Miguel Carneiro Leitão (1516–1583), který je považován za prvního biskupa v Číně). Tito misionáři v Macau založili školu, universitu, katedrálu, nemocnici a jezuitské rezidence (ibid., s. 60–61).

Situace se změnila až v roce 1579, kdy do Číny přijel italský jezuitský misionář Michele Ruggieri (28. října 1543–11. května 1607), který v roce 1583 získal povolení vstupu do vnitrozemí Číny (Liu, 2011, s. 371). K misii Michela Ruggieriho se přidal i jeho italský kolega Matteo Ricci (Li Madou利玛窦; 6. října 1552–11. května 1610). Ricci a jeho spolupracovníci zvolili pro misii jinou taktiku než předchozí misionáři. O tuto taktiku se zasloužil především Alessandro Valignano (1539–1606), který kladl velký důraz na akomodaci neboli přizpůsobení, adaptaci víry. V tomto případě, jak přizpůsobit víru čínskému publiku, aby ji přijalo. Tato akomodační metoda spočívala především ve znalosti čínského jazyka, ale i jak tvrdí Vladimír Liščák: „ve znalostech historie čínského národa, jeho světských a duchovních tradic a v navazování dialogu s místními učenci-literáty“ (2016, s. 62). Jezuitští misionáři se v Číně oblékali jako buddhističtí mniši, protože tato metoda byla úspěšná v Japonsku, ale v Číně takto misionáři nebyli úspěšní. Proto Ricci, na radu svého čínského přítele, později doplnil Valignanonu akomodační metodu o to, že se začal oblékat jako konfuciánský úředník a začal následovat konfuciánskou etiketu, a tím se ještě více přiblížil čínskému obyvatelstvu. V roce 1601 byl přijat na císařském dvoře v Pekingu a o rok později mu bylo mu jako prvnímu jezuitskému misionáři přiděleno právo trvale sídlit v Pekingu. Pro svou misii zvolil taktiku tzv. misie „top-down“ – to znamená, že se nejdříve snaží obrátit císaře, a potom až zbytek obyvatelstva, protože ti podle Ricciho měli následovat svého císaře. Svoji oblibu u císaře i obyvatel si získal především tolerancí a vysvětlením čínského uctívání předků a úctě ke Konfuciovi v rámci křesťanské nauky. Povolení Číňanům uctívat předky a u toho být součástí katolické církve vedlo k tzv. sporu o rity. Způsob jezuitské akomodace byl odsouzen ostatními řeholními řády, které v tu dobu také působily v Číně, ale i papežem, podle kterých by čínské uctívání předků nemělo být tolerováno. Naopak Ricci, jak píše Liščák, tvrdil, že „vynikající etická a sociální doktrína konfuciánství by měla být doplněna o metafyzické myšlenky křesťanství“ (2016, s. 62). Podle Ricciho se konfuciánská nauka a křesťanství nevylučují, právě naopak – v konfuciánské nauce je obsažena myšlenka Boha a v křesťanství se dovrší do úplnosti (ibid., s. 62-64).

Do jezuitské misie v Číně se zapojil i český jezuita Karel Slavíček (Yan Jiale 嚴嘉樂). Karel Slavíček se narodil 24. prosince 1678 v domě U Slunce[1] v Jimramově, což je městys v kraji Vysočina v České republice. Byl významným matematikem, astronomem i hudebníkem. Vyrůstal v rodině učitele. Studoval gymnázium v Brně a po jeho ukončení se rozhodl vstoupit do jezuitského řádu. Do noviciátu vstoupil 9. října 1694, kde se připravoval na věčné sliby (Kolmaš, 2006, s. 243). Nastoupil na Univerzitu Palackého v Olomouci ke studiu filozofie. Po ukončení studia na univerzitě učil matematiku, hebrejštinu a historii. Později se přemístil do Prahy, kde na Karlově Univerzitě studoval teologii. V roce 1707 byl vysvěcen na kněze. Po ukončení studia v Praze pracoval jako učitel v Jičíně a později ve Wrocławi v Polsku. Nakonec se ale vrátil do Olomouce, kde dokončil doktorát z filozofie a stal se profesorem matematiky (Liščák, 2015, s. 3–4).

V říjnu roku 1714 byl spolu s dalšími mladými jezuity poslán na misijní cestu do Číny. Vybrali ho kvůli jeho vědeckým a hudebním dovednostem – ty zdědil po svém otci a strýci. Spolu s dalšími misionáři vyjeli z Lisabonu a do Číny dopluli 31. srpna 1716. Vylodili se v Macau, tam ale nezůstali dlouho, protože měli namířeno do Pekingu. O své cestě sepsal cestovní deník, který poslal do vlasti (Vraštil, 1995, s. 15). Ihned po svém příjezdu se přizpůsobil čínskému vzhledu – přizpůsobil svůj oděv i účes čínským zvykům a začal se učit čínsky (Liščák, 2015, s. 4–5). V tomto následoval akomodační metodu zavedenou Matteem Riccim a jeho spolupracovníky. Chtěl se stál lépe přístupným obyvatelstvu i tehdejšímu císaři Kangximu (康熙帝; 1654–1722, panovníkem 1661–1722), u kterého byl přijat na audienci. Právě císaře Kangxiho si Slavíček vážil kvůli tomu, že nechával obyvatelstvu svobodu v záležitostech víry. Sám byl křesťan a za jeho vlády se křesťanství v Číně dařilo. Misie a obrácení lidí na křesťanství postupovalo podle Slavíčka pomalu, ale křesťané si mezi lidmi získali určitý respekt. Konfucius měl podle Slavíčka úctu lidí jako filozof, ale křesťané měli úctu náboženskou. Po smrti císaře Kangxi se situace pro misionáře v Číně změnila a začalo jejich pronásledování – co bylo také spojeno s výše zmiňovaným sporem o rity (Vraštil, 1995, s. 15–16). Karel Slavíček se v Číně dál věnoval akademické činnosti, kvůli které byl pro misii vybrán. Kromě astrologického pozorování a kartografické činnosti se věnoval i studiu hudby. O tomto všem si podrobněji můžeme přečíst v jeho korespondenci (Liščák, 2015, s. 1–13). O smrti Karla Slavíčka se dozvídáme z dopisu jeho pekingských spolumisionářů Ignáce Köglera a Ondřeje Pereyry adresovaného T. S. Bayerovi (Kolmaš, 1995, s. 116). Karel Slavíček zemřel 24. srpna v roce 1735 v Pekingu. Je pochován na hřbitově Zhalan (Zhalan mudi柵欄墓地), kde jsou pohřbeni i další jezuitští misionáři včetně Matteo Ricciho (Liščák, 2015, s. 13).

Jeho působení v Číně je známo pouze z dopisů, které posílal do vlasti nebo akademikům v Evropě. Celkem poslal 21 dopisů. Většina se dochovala přeložená do němčiny jeho spolumisionáři, některé v latinském originálu a jeden je francouzsky. V dopisech popisuje: cestu do Číny, setkání s císařem Kangxim, perzekuce křesťanů v období sporů o rity, astronomické nákresy a poznámky, které posílal kolegům do Paříže nebo Petrohradu, popisují jezuitské misie v Číně, zmiňují i Mattea Ricciho. V jednom z dopisů poslal mapu Pekingu (při studiích vytvořil mapu Prahy). Jeho dopisy jsou shromážděny v knize s názvem Listy z Číny do vlasti a jiná korespondence s evropskými hvězdáři (1716-1735), kterou sestavil Josef Kolmaš, vydána byla v roce 1995 (Liščák, 2015, s. 5–11).

Jak zhodnotil Vladimír Liščák ve své studii: „Přínos nejen Karla Slavíčka, ale i ostatních jezuitských misionářů, spočívá v tom, že se nezabývali pouze misijní činností, ale i vědeckým výzkumem“ (ibid., s. 8). Slavíček se zabýval především astrologií a hudbou. Z jeho dopisů se můžeme dozvědět podstatné informace o dobové Číně, zvycích a životech čínských obyvatel (ibid., s. 2). Jezuiti se zasloužili i o překlad významných děl do čínštiny. Překládali především náboženské knihy, ale i knihy s vědeckými poznatky. Jezuiti byli důležití také pro rozvoj vztahů mezi soudobou Evropou a Čínou. Díky nim obě strany mohly získat lepší informace o sobě navzájem (Fairbank, 1998, s. 260). Myslím si, že jezuitská misie v Číně se dá považovat za velice úspěšnou, a to jak v té době, tak i z dnešního pohledu, protože překlady a svědectví misionářů jsou důležitým zdrojem našeho vědění o Číně.

Autor: Michaela Orságová

[1] Narození Karla Slavíčka zde připomíná pamětní deska umístěná na domě.

Sekundární literatura:

FAIRBANK, John King. Dějiny Číny. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1998. ISBN 80-7106-249-9.

Charakteristika. In: jesuit.cz [online]. 2020 [cit. 2020-07-28]. Dostupný z WWW: <http://www.jesuit.cz/charakteristika.php>.

KOLMAŠ, Josef. Father Karel (Carolus) Slavíček, S.J. (1678-1735) The First Bohemian Sinologist. Monumenta Serica. 2006, roč. 54, s. 243-251.

LIŠČÁK, Vladimír. Karel Slavíček, SJ and his correspondence from China with European astronomers and other scholars. Asian Studies. 2015, roč. 3, s. 1-16. Dostupný z WWW: <https://revije.ff.uni-lj.si/as/article/view/3406/7535>.

LIŠČÁK, Vladimír. Počátky jezuitské mise v Číně. Anthropologia Integra. 2016, roč. 7, č. 2, s. 57-65.

LIU, Yu. The True Pioneer of the Jesuit China Mission : Michele Ruggieri. History of Religions. 2011, roč. 50, č. 4, s. 362-383.

SLAVÍČEK, Karel, SJ, Kolmaš, Josef, ed. Listy z Číny do vlasti a jiná korespondence s evropskými hvězdáři (1716–1735). Praha : Vyšehrad, 1995. ISBN 80-7021-127-X.